Mekončiaca nočná mora

Seděla s pozvánkou na kraji jedné střech poblíž místa, kde se teď zdržovala. Neměla z toho vůbec dobrý pocit a všechny smysly ji radily nedělat to, ale... To se přece nesluší. Ne že by na tom moc v jejím případě záleželo, ale snažila se zachovat si aspoň nějakou tu lidskost. Několikrát pozvánku přetočila ze strany na stranu a snažila se najít nějaké vodítko, které by ji trochu poradilo, do čeho se to vlastně chystá vrhnout. A proč by někdo naplnil pozvánku chakrou? Šlo o nějakou ninja záležitost? Bezradně si povzdechla a schovala si pozvánku do kapsičky ke svým loutkám, tam se ji nemá co stát. "Na druhou stranu, co se může v nejhorším případě stát, že?" povzbudila se nakonec a vyrazila.
Když se po cestě okolí kolem ní začalo měnit, začala se trochu nejistě ohlížet okolo. Aspoň tu nebylo moc lidí, což docela preferovala. Celou dobu cesty také přemýšlela, kdo by ji poslal něco takového. Nikdo ji tady pořádně neznal nebo tak. Lidí se stranila, nemluvila s nimi a nekamarádila se s nimi. Možná je to jen nějaká bouda. "Aspoň je to na druhou stranu trochu vysvobození z nekonečného kruhu nekonečných dnů." zamyslela se. Trochu nervózně se začala ohlížet okolo sebe, po lidech. Byl to jen její pocit, nebo ji ti lidé sledovali? Tohle už vážně zavánělo nějakou neplechou. Nedala ale na sobě cokoliv znát, jen lehce přiložila dlaň na kapsičku na svém stehnu a pokračovala s hlubokým nadechnutím dál.
Zastavila až v tu chvíli, kdy se ulicí ozval hlas. Tak nějak hlas uvítala, protože všechno až do teď tu bylo nějaké mrtvolně tiché. "Zbraní?" otočila se za hlasem a trochu nadzvedla obočí. Když ji vyzval k tomu, aby mu ukázala pozvánku, chvíli zaváhala a zvažovala všechny možnosti. Jedna z ní samozřejmě byla také hodit mu něco do obličeje a odejít. Nakonec od něj však jen odstoupila jeden přehnaně dlouhý krok, vytáhla z kapsičky pozvánku a natáhla ji směrem k němu, skoro jako kdyby se prokazovala nějakým průkazem. Každopádně měla v plánu držet si od něj odstup a tak doufala, že nemá třeba nějaké problémy se zrakem, protože drobnější písmo by mu na takovou dálku mohlo udělat problém.

"Tohle je lehce... nepříjemné." povzdechla si, změřila si ho takovým zkoumavým a zároveň podezřívavým pohledem a pak pozvánku raději zase schovala do kapsičky. Opět na chvíli zaváhala, když ji pokynul, aby ho následovala, ale nakonec se za ním přeci jen vydala. 
Když vešla dovnitř, docela překvapeně nadzvedla obočí. Bylo těžko uvěřit že od místa ze kterého právě přišla ji dělily jedny dveře a stěna. Jako kdyby byla docela úplně jinde. "Zdá se, že tady systém moc nefunguje, když je tu něco takového." nespokojeně poklepala hlavou a otočila se na opilého muže. Když ji pokynul ke dveřím, tázavě se na něj podívala, ale nedalo se asi čekat, že by dostala nějaké vysvětlení nebo něco takového. Nutno uznat, že z toho byla trochu nervózní. Zabořila ruku opět do kapsičky a jen tak pro uklidnění si namotávala panenky na prsty a zase zpět. 
Vydala se pomalu tedy ke schodům, stále se snažila věnovat dostatečnou pozornost svému okolí a hlavně tomu podivnému chlapíkovi, který stál u schodů. "Nemůžu ho přeci soudit podle toho, že vypadá trochu děsivě. Podle všeho ho ani nezajímám." pokrčila nad tím nakonec rameny a pokračovala dál.

Cesta po schodoch bola celkom krátka. Bolo ich približne dvadsať, trocha sa stáčali a ty si sa ocitla na druhom podlaží. Aspoň si si myslela, že je to druhé podlažie. Nachádzala si sa v chodbe, kde ťa nečakal príliš príjemný pohľad. Uprostred sa nachádzali mreže a dvere ako keby do celi, no ďalej cesta pokračovala v nejakej zákrute, ku ktorej si teraz nevidela.
"Ďalej vás budem doprevádzať slečna." Ozvala sa osoba po tvojej pravici. Mohla si si ju všimnúť, až keď si sa pozrela na pravo. Zo schodov si ani nezaregistrovala, že sa tam nachádza. Žena vyzerala tak trocha ako bacharka vo väzení, nie že by niekedy Tamika vo väzení bola. 
"Pred tým než však ďalej budeme pokračovať. Musím vás poprosiť, aby ste vydali všetky vaše zbrane a podrobili sa osobnej prehliadke. Veci vám budú pri odchode vrátené." Prehovorila znova žena, keď ste sa približovali k mrežám. Po bokoch si si mohla všimnúť otvory v stene... ako keby okná. za jedným z nich sedel postarší muž a čítal si noviny. Žena zaklopala na jeho okno, on podvihol oči a bez slova sklo povytiahol, pri čom bacharke postrčil nádobu, do ktorej očividne mala uložiť tvoje zbrane.
"Ospravedlňujem sa za podobné nepríjemnosti no je to nutné. Keď ste prišla až sem, nemôžete jednoducho odísť." Žena pokývla na jedny z dverí v stene pri mrežách.
"Je to prázdna miestnosť bez okien či skiel. Vhodná na osobnú prehliadku." Naozaj si mohla mať pocit, ako keby si sa nachádzala vo väzení.

Zvědavě se rozhlédla po chodbě s mřížemi a dveřmi. "Tolik k baru." povzdechla si a nervózně se okolo sebe rozhlédla. Aspoň si vryla do hlavy obraz, jak to zde vypadá. Kdyby se náhodou naskytla možnost k úniku. Kdyby ho bylo třeba, samozřejmě. "Na druhou stranu... Co nejhoršího se může stát, že? Zabijí mě?" uchechtla se a otočila se na ženu po své pravici. "Eh..." možná bylo na místě i nějak inteligentně odpovědět, ale rozhodně nebyla mistrem řeči a také po nic určitě nemohli přece jen tak něco chtít, když ani neví, kde je. 
Mlčky sledovala jak žena klepala na okno a pobídla ji k tomu, aby odevzdala své zbraně. Panenky se snad nepočítají jako zbraně, ne? "Já tak nějak ani zbraně nepoužívám." odpověděla jednoduše. Pravdou spíše bylo, že se ji moc nechtělo vzdát loutek. Jak z praktického důvodu nechat si je u sebe tak z citového důvodu, přeci jen to byla cenná vzpomínka. A slovo "prohlídka" se ji už vůbec nelíbilo. "Co přesně představuje taková... prohlídka?" musela se nakonec zeptat.

Žena sa na teba prvý krát až sladko usmiala, oblizla si spodnú peru no následne sa len zasmiala na zahnanie toho dusna. Nedalo sa ale povedať, źe to bol práve príjemný smiech a tak skôr len zhoršil celkovú náladu.
"Nachádzate sa na území organizácie Jakkaru. Našich nových členov sa nepýtame, či chcú alebo nechcú pracovať, ak viete ako to myslím." Niečo v ženiných očiach napovedalo, že nehovorí celú pravdu.
"Čím viac zbraní u vás nájdeme pri prehliadke, tým horšie následky to pre vás bude mať." Podvihla jedným obočím a naďalej čakala, či svoje "bábky" odovzdáš. Tvárila sa tak, ako keby o nich niečo vedela. a tvoju otázku neodpovedala priamo, mohlo ti to teda pripadať tak, že odpoveďou na ne bola jej prvá reakcia.
"Prijala ste pozvánku, a tá si zapamätala vašu chakru. Mala ste na výber sem prísť, alebo nie. Tým že ste sem prišli, ste v podstate spečatili svoj osud." Kto vie, ako to myslela.. znova. Rozhodne ti to mohlo prísť ako dosť zložitá situácia. Z dverí do ktorých si mala vojsť, vyšiel mladší chalan v sprievode s podobne oblečeným mužom, ako bola oblečená žena čo rozprávala s tebou. Chlapec sa tváril vydesene, ako keby videl ducha. Na sebe mal len čierne šortky a v rukách kŕčovito zvieral nejaké handry. Bez slova prešli cez mreže, ktoré sa za nimi zatvorili a oni pokračovali ďalej, až kým nezahli na chodbe a nestratili sa vám z dohľadu.

Tami cítila, jak jí přejel mráz po zádech. Strašně příjemná společnost tahle... paní, povzdechla si. Ne že by se teď dalo moc dělat. Podezřívavě se na ženu opět podívala, tázavě nadzvedla obočí, ale zůstala potichu. "A v kterou chvíli přesně jsem se stala novým členem?" proběhlo ji hlavou. Trošku se začervenala v tvářích, když se ukázalo, že o panenkách ví. "Ale no tak, vždyť jsou to jen neškodné panenky...?" asi nebyla úplně nejvíce přesvědčivá a zdálo se, že ona přeci jen něco ví. A tak je nakonec odevzdaně s bezradných povzdechnutím odevzdala.
Když kolem prošel chlapec, na chvíli se zarazila a otočila se zpátky na ni. "Takže fakt, že se mi to celé vůbec nelíbí nikoho nezajímá, co?" zamyslela se. "Osud? Vážně?" něco v tomhle ji málem donutilo rozesmát. "Dřív nebo později nakonec prostě umřeš a se mnou nic nebude." hořce se pousmála a pokrčila nad tím rameny. Na druhou stranu, bylo jedno co se stane. Zabít ji nemůžou. A pokud se jim to nějak podaří, bude jen dobře. Maximálně ji můžou ublížit. Její rány se hojí rychle. Takže vlastně nic moc nemají... "Budete trochu sdílnější s těmi informacemi nebo.. Co teď bude?"

Nevěřícně ji sledovala, když ukládala její panenky. Pokud se jim něco stane tak za to někdo ponese zodpovědnost. A bez nich odsud také neodejde. Když už se konečně zdálo, že se snad i něco dozví, zase se muselo něco pokazit a přerušit je.
Tami zvědavě pohlédla nahoru, na rozblikaná světla. Vzhledem k tomu, v jakém stavu bylo vše tady na okolo se nedalo jen něčemu takovému divit. Netrvalo dlouho, než se zase ustálilo, k jejímu tak trochu zklamání. Třeba by je to nějak zdrželo. Chtěla se otočit zpátky na ženu, ale ta už tam z ničeho nic nebyla. "No sakra. Nepovídejte mi, že je tak rychlá a tichá, že dokázala prchnout v takovou chvíli. S mýma panenkama." povzdechla si. Netušila, co by tu tak asi měla dělat, ale rozhodně je musí najít a dostat zpátky. Rozhlédla se okolo sebe, kterým směrem se vydá a na chvíli byla trochu zmatena. "Tohle začíná být trochu zvláštní... nějaká forma Genjutsu? I kdyby, ven by asi jen tak neodešla, takže..." otočila se na patě do druhého směru a chtěla se vydat dále, když zaslechla ten podivný dětský smích. Vlastně ne podivný, jen touhle chodbou děsivý. A pak se objevil ten podivný míč. "Že by tu někde byly i chudáci děti?" nadzvedla pochybovačně obočí a ohnula se pro míč, který pevně sevřela v rukou. Pak zaslechla konečně kroky. "Třeba mi bude někdo schopný poradit? A já mu vrátím míč?" zamyslela se a vydala se pomalu za zvukem kroků.