Ulice

Poklidný den, slunce svítilo a lidé se usmívaly a bavily se. Nakupovali, jedli v restauracích, děti si hrály. Najednou se však vše zvrtlo. Stráže, kteří ještě před chvílý střežily bránu, padli před skupinku lidí zmasakrováni. Nad nima stala 8člená skupina lidí zahalených v černých pláštích s kapucemi, které zakrývaly jejich tváře. Na zádech měl každý sýmbol Iwagakure a na hrudi měli jakýsi další symbol. Ten patřil dávno zapomenutému klanu z Iwy...klanu který zemi Kamene ovládal po desítky let...klanu, který vládl ohni a jejich vůdce způsobil zničení Iwagakure no Sato...Takahiro!
Nyní je jich už jen hrstka, toulající se po světě, vypalují jednu vesničku zadruhou a nechají se najímat bohatými lidmi jen za jídlo a vodu. Nezajímá je, koho musí zabít, či jakou vesnici musí zničit. Jsou jen loutky, kteří se dobrovolně nechají ovládat.
Jeden z nich vystoupil. Nadešel váš čas...není úniku. Zazněl mužský hlas.

Skupina útočníků z Iwy se trochu zasmáli Čekaly jsme, až se někdo oběví. Najednou se všech 8 postavilo kolem obranných jednotek do kruhu a každý udělal jinou ruční pečeť. Pak je obalily plameny a hned na to plameny vystřelily k nebi a vytvořily silný ohnivý sloup. Jigoku hachikui..vyslovily všichni najednou. Ohnivé sloupy zmizely, pod jednotkami Tsukigakure se oběvil oranžový pentagram a z něj pak k obloze vystřelil jeden ohnivý sloup.

Bylo to až zvláštní že se nikdo z jednotek ani nepohnul. Plamenný sloup vyšlenhul a zdálo se že je i zasáhl. Ale někde jinde se kdosi začal smát. Byl to jeden z těch co měli být zasažení.
Byla by pošetilost myslet si že se nechají zasáhnout jediným útokem. Nyní tam stál jen jeden z nich, kdo ví kde ale byli ostatní.
"Je mi jedno co tu chcete! My Vás porazíme!" Křiknul po nich dosti odhodlaně. A v tu jedinou chvíli po skupince mohlo letět tak pět stovek senbonů. Přilétali z neznáma jako kdyby je někdo vyvolal nějakou silnou technikou. No, nebylo zase tak jisté jaká byla skutečná pravda. 


Najednou mohl Reizo cítit jak mu někdo položil ruku na rameno. Byla to hubená ruka ale této osobě nebylo možno vidět do obličeje. Byla oblečená podobně jako muž který mluvil s neznámými cizinci.
"Neměl by jsi tu být. Reizo-san..." Pronesla osoba a podle hlasu mohl poznat že se jedná o ženu. Když se osoba ohlédla kolem sebe, neuniklo jí co se stalo se stromem. Ozvalo se povzdychnutí.
"Dám ti jeden úkol." pronesla osoba znovu a sledovala situaci před sebou. Jako kdyby jen čekala na nějaký signál který stále nepřicházel.
"Dostav se za naší Kage, oznam jí, že jsme byli napadeni...." Zazněla prosba a osoba se pak masou natočila přímo na mladíka.
"O tom incidentu jí řekni taky!" Tohle spíše znělo jako nějaký rozkaz. Kdo ví jestli mohla vědět jestli tohle udělá nebo ne. Ale ten hlas zněl dosti neústupně.

Reizo Rai

Sledoval jsem tu podívanou před sebou a na tváři se mi zračil mírný zájem. Líbilo se mi sledovat něco takového. Najednou mi něco dopadlo na rameno. Trochu jsem nadskočil, protože jsem to nečekal a taky hlavně proto, že se mě nikdy nikdo nedotýká. Pomalu jsem se otočil a spatřil osobu, která byla podobná těm, co bojovali. Poté co jsem jí vyslechl jsem jen kývl hlavou a rychlostí blesku jsem si to zamířil ke kanceláři Kage. Byl jsem rád, že jsem se mohl něják zůčastnit a nemusel jsem jen tak nečině přihlížet.
*Přesun*

Sledovaly oblohu plnou senbonů, které mířily přímo k nim. Jejich černé pláště začaly hořet a vypařovat se. Je jich 8. Jediní, kteří přežily explozi Iwagakure no Sato. Jediní, jejiž síla je na té nejvyšší možné úrovni, jakou lze u jejich klanu získat. Když plameny zmizely, jejich těla byla tmavě červená, místy černá. Vyzařovalo z nich obrovské teplo. Jejich kůže byla stvrdlá a díky tomu jsou chráněni před takovými útoky. Senbon, i přesto jakou dokáže napáchat škodu, se přes jejich kůži nedostane, nebo spíše se zabodne jen trochu. Rozdělily se do různých míst v okolí. Tráva pod jejich nohama ihned zhořela. Ukončíme to co nejrychleji. Jeden, který zůstal na původním místě byl zřejmě vůdcem celé skupinky, jelikož jako jediný mluvil.

Jak se rozdělili oni, tak se rozdělily i ony speciální jednotky. Jako kdyby každého z nich chtěli mít pod naprostou kontrolou. Mužm který se jevil jako velitel těchto jednotek, se už chystal něco říct, aby tak reagoval na slova muže, který velel tomu všemu tady. A který byl příčinou toho celého rozruchu.
Velitel speciálních jednotek trochu nadskočil, když na rameni ucítil jemný dotek něčí ruky.
Byla to Kage, osobně. Dlouhý,bílo-červený plášť byl jen tak rozepnut. Bílé kalhoty,vysoké boty. Celkově vypadala neozbrojená. nebýt zdobené katany v její levé ruce.
Tvářila se tam nějak, neutrálně. Když slyšela proslov muže, který se tu odhodlal dělat problémy se svými lidmi, otočila na něj svůj zrak.
"Skutečně, je na čase to tu skončit." Opáčila mu. Mluvila nornálně ale jako kdyby v jejím hlase něco mrazilo až do morku kostí. Muž, speciálních jednotek, jen udělal jeden krok dozadu aby tak ženě dal prostor a nemotal se jí pod nohama.
"Překvapuje mě, že ještě někdo má tu ...heh...odvahu..."POdotkne trochu trhaně.

"1"

Vy jste nejspíš kage téhle vesnice ? Jsem rád, že jsem zrovná já chytl vás. řekl muž, kterému jako jedinému zůstal plášť a kapuce zakrývající tvář. Zde nejde o odvahu Pošeptal ji do ucha. V momentě stál za ní. Pravou ruku měl položenou na jejim rameni, jako by to byla spíš jeho přítelkyně než nepřítel. Začneme si hrát...Znova stál několik metrů před ní. Všiml si jejího meče, tudíž se v jeho pravé ruce oběvily plameny, za kterých vytáhl pouhou čepel. Žádná záštita či rukojeť.

Ostatní měli proti sobě svého protivníka, zatím však nic nedělaly a čekaly až zaútočí oni.

Reizo Rai

Nakonec jsem se rozhodl, že s ní nepůjdu a tak jsem se vydal jiným směrem s tím, že si trochu zaběhám, nebo něco. Po chvilce, chůze jiným směrem, ale popadl zvědavosti a otočil jsem se zpátky k místu, kde jsem před tím viděl ty zvláštní shinobi. Po chvíli jsem se pustil do běhu, když jsem byl nedaleko brány, tak jsem přešel zpět do chůze. Když jsem měl všechno před sebou, tak jsem se zastavil, přešel k místu, kde mě nikdo neviděl a sledoval zvědavě co se bude dít. Byl jsem hodně zvědavý, co bude kage dělat. Přišlo mi, že protivníci jsou hodně silní a s tím, že jeden z mužů stál přímo za ní a opíral se jí o rameno jsem to moc světle neviděl. Věřil jsem však v to, že ona ví, co dělá a nenechala by vesnici jen tak na pospas cizím ninjům. Přemýšlel jsem, jestli bych se třeba mohl zapojit do nějákých bojů, ale pak jsem si uvědomil, že genina jako jsem já by smetli levou zadní a tak jsem zůstal ve svém úkrytu, že  se kdyžtak připojím později.

"1"

Zvedl se prudký vítr. Těší mě, Naomi Kiro...mé jméno je Teijo Takahiro...moc dobře si to jméno zapamatuj...ať víš...kdo tě zabil. Jeho chakra vystřelila z jeho těla a nabírala podobu ohně, který létal všemi směry. Jeho plášť vlál ve větru, pevně svíral meč. Kenjutsu: Yabi! Ostří meče se naplnilo chakrou a obalilo plameny, pak už jen ke kage mířila ohnivá vlna, která rozrývala půdu pod sebou.

"2"
 Rozběhl se ke svému protivníkovi. Jeho pěsti byli obaleny ohněm, což způsobovalo mnohem větší zranění při zásahu. Nešel do toho moc na plno...spíše si chtěl prv ověřit, jaké má jeho protivník schopnosti.

Kumori Toorima

Po už aj tak dlhej ceste som konečne dorazil do Tsukigakure no sato. Nevidel som zrovna veľa miest tohto druhu ale aj tak som začínal mať pocit že nie je to až tak zlé miesto na svoj nový život. Nebol som zrovna trpezlivý shinobi a tak mi netrvalo dlho sa dostať cez hlavnú bránu až priamo k uliciam mesta a popri tom ako som prechádzal ulicami nedalo mi sa poobzerať po okolí aby som vedel kam ísť keby že nebude čo robiť vo chvíľach keď nebudem na misiách. Ako prvé moje oko zachytilo obchod s občerstvením s typickým označením "Rámen shop" počul som o tomto pokrme dosť veľa zaujímavých vecí ale nikdy som nemal tú možnosť to vyskúšať. No a vzhľadom na to že som celú dobu cestoval do tohto mesta tak som už dlhú dobu mal hlad. S dostatočným množstvom financii som teda vyrazil priamo do obchodu.

Reizo Rai

Po chvíli pozorování jsem se začal nudit a tak jsem začal vážně přemýšlet o tom, že bych se přidal do boje... ale pak jsem si řekl, že by to byl asi opravdu velký risk a nemuselo by to dopadnout nejlíp, tak jsem se tedy jen přesunul z pod stromu na strom, abych měl lepší výhled na dění před sebou. Kage pořád vypadala, že je naprosto v klidu. Obdivoval jsem její klid a odhodlanost, kterou projevovala. "Jsem rád, že má vesnice takovou Kage.." řekl jsem si pro sebe. Pak jsem přemístil pohled na ty útočníky z jiné vesnice a již podruhé za den se ve mě něco pohlo. "Ne! Teď ne!! Prosím." zaskučel jsem a doufal jsem, že nikdo z těch Shinobi nemá tak dobrý sluch, aby to slyšel. Tušil jsem ale, že jsou všichni soustředění na dění kolem sebe a já jsem byl od nich celkem daleko, takže bylo velice nepravděpodobné, že si mě někdo všimne.  No mohl jsem jen doufat. Nevím, co bych dělal v takovém stavu. Začínala mě bolet hlava a pomalu, ale jistě ve mě něco rostlo. "Musím to zastavit." blesklo mi hlavou a začal jsem se soustředit na tu vnitřní sílu a snažil jsem se pochopit co chce a o jí jde. Zavřel jsem oči a soustředil jsem se jen na to... Po chvíli jsem dostal pocit, jakoby se ve mě něco změnilo, najednou to ve mě přestalo růst a já jsem byla zase celkem v klidu, ale něják jsem věděl, že by stačilo málo, aby se ta divná síla zase začala drát napovrch. "Musím se na to pak zeptat Kage!" Usmyslel jsem si a zase jsem otevřel oči a pokračoval jsem ve sledování bitvy, která byla zatím spíše slovní...

Naomi Kira

Kage se podívala na svého útočníka a na obličeji se jí oběvil malý, sotva znatelný úsměv. Kdo ví nad čím se vlastně tak pousmála. Možná to bylo nad jednáním toho muže, možná to bylo něco naprosto jiného, kdo ví. Když však proti ní letěla vlna z katonu, která nejpíš ani nebyla moc malá udělala několik složitých pečetí. každý, kdo by to nějak pozoroval by musel uznat že její skládání pečetí není zrovna nejpomalejší. Bylo to právě naopak. Kousek od ní se oběvila dost široká a tlustá suitonová bariéra. Jen pohnula rukou a tato bariéra se rozlétla proti katonu. Jakmile techniky dos ebe narazily vytvořilo to oblak mlhy, jak se voda odpařovala. Ale díky tomu že byla v dost tlušté vrstvě, nemohlo nic projít skrz.
Uvidíme s čím příjdeš za chvíli. Pronesla si v duchu a vytáhla z pouzdra svojí katanu, do které začala vpouštět i svojí chakru. To se projevilo tak, že ostří meče zmodralo.

2. Uhnul prvnímu útoku a uskočil. Muž zahalený pod maskou se musel trochu pousmát, když viděl počínání jejich kage. Ale nemohl zahálet. Musel tu bojovat aby ubránil vesnici kterou se svými kolegi slíbil chránit. Rychlostí blesku, se přesunul za něj a věnoval mu pořádnou ránu do zad, která protivníka nemohla nechat klidným. Kdo ví jak na tohle bude reagovat. Ve vzduchu bylo cítit odhodlání každého ze shinobi. Všichni tu bojovali, nebo se k tomu chystali, za jistým účelem. I když se jednotlivé důvody lišily.

Teijo Takahiro

To nebylo špatný...Zabodl svůj meč do země. Kenjutsu: Gyakuten Mlha která vznikla střetnutím plamenů a vody najednou začala mizet a znovu se přeměňovat na vodu a plameny. Plameny se vrátily zpět do meče, který následně zmizel. Hmm...myslím, že už máme vše potřebné Řekl když se vedle něj objevila další osoba v černém plášti. Byla mnohem menší. Za chvíly se zde oběvilo zbytek jednotky, kteří předtím bojovaly. Ještě se uvidíme...nyní nastal čas se rozloučit. Dořekl, obklopily je plameny a byli pryč. Zůstala po nich jen díra v zemi po posledním útoku.

Naomi Kira

Kage si jen založila ruce na svém hrudníku a stále sledovala dění. Kdo ví co si myslela o tom, co se tu událo no ve tváři měla takový neurčitý výraz. Po chvíli se jen koukla zběžně kolem sebe jako kdyby se ujišťovala že to všechno skončilo. Stačilo jednou pokynout rukou, aby její speciální jednotky doslova a do písmene zmizeli, jako kdyby tam nikdy nebyly.Otázkou možná bylo, kam se vypařili.
Všude opět nastalo božské ticho, které snad už ani nic nemohlo narušit. Žena v plášti, v takovém který nosila jen kage, zavřela z lehka svoje oči a než by kdokoliv stihl napočítat do tří, zmizela.

Reizo Rai


"To je vše?" Vyhrkl jsem po té, co ti cizí shinobi zmizeli. Moc mi to nedávalo smysl. "Vždyť nic nezískali... Nebo snad jo?" Přemítal jsem v hlavě. Opravdu jsem to nechápal. Poté co zmizela i Kage, tak jsem si povzdechl a sedl jsem si na tom stromě o trochu pohodlněji. "Chmm. Tak divadlo skončilo." Povzdechl jsem si. "No nevadí." Zamyslel jsem se nad tím, co bych tak mohl dělat a přišel jsem na to, že opravdu nemám co na práci. Tak jsem ještě hodnou chvíli seděl na tom stromě, pozoroval bránu a poslouchal jsem cvrlikání ptáků. Něják jsem ztratil pojem o čase a odplul jsem ke svým vzpomínkám. Probral jsem se až když jsem si všiml, že se začalo stmívat. Tak jsem si řekl, že už bych asi mohl jít domů. Seskočil jsem tedy z toho stromu a pomalu jsem se vydal k domovu. "Zítra ještě zajdu za Kage." Blesklo mi hlavou a pak jsem se s pohledem upřeným na noční oblohu a hvězdy vydal k domovu.
*Přesun*

Kumori Toorima

Keď som dorazil do obchodu som si s trošku malým oneskorením uvedomil že pri vstupe do mesta prebiehal zrejme nejaký boj. No po chvíli som prestal nad tým uvažovať vzhľadom na to že moje brucho prehlásilo že je nutné sa najesť. Po momente uvažovania o mieste sedenia v podniku som sa rozhodol posadiť sa pri vchode do podniku. Podnik vyzeral docela civilizovane a bolo tam aj dosť ľudí. Zrejme bol dosť navštevovaný a úspešný v tomto obchodnom odvetví. Po chvíli uvažovania a čakania na obsluhu nakoniec predsa obsluha prišla. Pozrel som sa na moju finančnú rezervu aby som vedel čo si môžem dovoliť. No nakoniec som mal na jeden Rámen a pohár vody.

Kumori Toorima

V kľude som si objednal požadované jedlo a zatiaľ som sa obzeral okolo seba. No v určitej chvíli niekto dosť arogantne si sadol ku mne ako keby narazil hlavou proti múru. "Hmm..." - udivene som zareagoval v tichosti a uvažoval som čo za ľudí tu vôbec žije. Už len z toho dôvodu že keby že je takýchto tu viac tak to sa mám teda na čo tešiť. "Pokiaľ chceš byť stredobodom pozornosti tak sa ti to zjavne darí, ale uvítal by som trošku slušnosti keď už si si "živo" ku mne prisadol." - dodal som dosť prísnym a dôležitým dojmom. Hneď na to mi čašníčka doniesla objednané jedlo a po poďakovaní som sa začal sústrediť na jedlo predo mnou. No začínal som mať pocit že touto reakciou som toho človeka ešte viac vytočil, ale bolo mi to v tomto prípade úplne jedno.

Kumori Toorima

Udivene som sa na neho pozrel a dodal som medzi sústami rámenu. "Ako si to uhádol. Myslím že máš talent." - sarkasticky som uzavrel vetu a pokračoval v jedení. Hneď na to som povedal. "Pred chvíľou som vošiel do mesta a súrne som potreboval sa najesť po tých troch hodinách cesty. No a hneď potom vyrazím zrejme niekam kde si vybavím ubytovanie." - trošku neisto som dopovedal. Hneď na to som dojedol a i dopil. Počkal som čo z neho tentokrát vypadne a potom som zavolal na servírku nech mi pripraví účet.