Tréninkové prostory

Yamamoto Karuzo / Yukidori

 Ochraňovať dedinu, v ktorej žijeme? Samozrejme, že som chcel ochraňovať dedinu, v ktorej žijeme. Chcel som zachrániť čo najviac ľudí. Zatiaľ sa mi to veľmi nedarilo, no vedel som jedno: zachránil som sám seba. Nebola to žiadna výhra. Koľkokrát som si povedal, že by bolo lepšie, keby som namiesto nich išiel ja. Ale minulosť sa zmeniť nedá a ja som stále tu, takže ešte mám nejakú úlohu. Ale dosť bolo premýšľania. Teraz som videl ako sensei privolal nejaký divný hlinený pilier. "Dofrasa, čo to je? Zvitok? Počkať, čo to chce?" otázky mi behali v hlave ako muchy, no nemal som čas na ne reagovať. O chvíľu som cítil  Yachiruovu ruku. Za letu som sa len pozeral na ten hlinený zvitok, keď sa ma zrazu Yachiru spýtal, že čo by to tam mohlo byť. Rozmýšľal som, no na nič som neprišiel. Vlastne ma napadla jedna vec... "Hebigan, hatsuda!" zakričal som na aktiváciu očnej techniky. Uprene som sa pozrel na hlinený zvitok pod sebou. Prezeral som si ho tak pozorne ako sa dalo. Zrazu som niečo zazrel. "Čo to... dofrasa je?" vyvalil som oči,zreničky sa mi zúžili, zastavil sa mi dych a chytil som zimomriavky. "Damane, čo to je?"

Sensei, který se po celou dobu tvářil docela vážně a zdálo se, že je docela legracivzdorný se najednou do široka pousmál. Jednu svojí nohu dal trochu dozadu a druhou nechal v popředí. Jednu ruku nastavil před sebe, dlaní k sobě. Vypadalo to jako postoj z Taijutsu, na který byli všichni tak moc zvyklí. Svitek byl stále otevřen ale zatím se nic nedělo. Nic co by oba chlapce mělo nějak zaujmout nebo vyděsit. Yamamoto mohl pomocí své oční techniky  vidět něco tmavého, co se nacházelo ve svitku. Něco, co bylo obaleno chakrou senseie. Nic víc. Na první pohled to mohlo být divné a dosti neurčité.Sensei se stále usmíval, jako kdyby  věděl něco, co ani jeden z nich netušil. Pravdou ale bylo, že si chtěl vyzkoušet jejich schopnosti v praxi. Nikdo se mu nemohl divit, že chtěl vidět na vlastní oči, jak tito dva mladíci bojují, zda-li dovedou spolupracovat a využívat svoje schopnosti navzájem. Byl si také vědom, že jeden z nich je oslaben, vlivem nedávno naučené techniky, který mu musela odebral dost velké množství chakry. Nezdálo se však, že by tyhle dva mladíky, ať jsou jejich schopnosti jakékoliv, hodlal nějak šetřit. O tomto muži bylo ve vesnici známo, že dostává své žáky na úplnou hranici. Dostává z nich i tu poslední špetku síly, kterou by mohli oplívat. Ano, mnohokrát jej nazvali šílencem, jenom proto, že si někteří mysleli, že jednou takhle svého žáka zabije. Takhle někoho vysílit bylo nebezpečné. Ne jen fyzicky, jak tomu bylo při trénincích zvykem. Ale i psychicky. Kdo ale ví, kolik se toho o něm dokázali dovědět. "Tak do toho. Předveďte se. Máte první tah." pobídl je a svojí ruku nechával na tom samém místě. Jenom jeho druhá ruka se přesunula za záda. Nepohnul se ani o milimetr. Pro někoho docela dnadný cíl, pro někoho něco nebezepčného, když si dovedl spočítat, že nic neví. Odhodlání, to bylo to první co stálo za zkoušku. Kam až budou ochotni dojít, aby zjistili co vlastně dovede? Nebo jaké triumfy může ukrývat?

Yamamoto Karuzo / Yukidori

 Yachiru mal pravdu. Veľmi sme zatiaľ nespolupracovali. Doteraz to bolo len útočenie všetkým, čo sme mali. Pamätám sa na jednu misiu, keď sme len sekali a sekali (respektive on len kopal a kopal) obaja pol kilometra od toho druhého. Ale na druhej strane bola toto parádna príležitosť nacvičiť si to. "Berieme to vážne? Dobre, chytaj!" hodil som mu ampulku s trvalou protilátkou proti mojej novej technike. Potom si začal dávať dole závažia. "Áno, myslí to vážne..." povedal som si v duchu. Vlastne teraz som sa začínal báť ako o senseia, tak o Yachiruho. Ale bol to len tréning. Nemali sme čo stratiť (teda okrem života). Yachiru začal so svojou taktikou. Naozaj, keby som nemal aktivovaný Hebigan, tak ho ani nevidím. Rozmýšľal som, ako by som mu mohol pomôcť, no zatiaľ ma nič nenapadlo, pretože s priamim útokom by som ho mohol zasiahnuť, s katanami by som mu akurát tak zavadzal a to nové genjutsu som chcel použiť inokedy. Tak som zatiaľ len sledoval priebeh boja a skúmal som senseiove ťahy. To bolo zatiaľ to najlepšie, čo som mohol v danej situácii spraviť. Zrazu som pocítil na hlave riadnu ranu "Už to viac nerob!" Yukidori sa (bohužiaľ / chvalabohu... vyberte si) prebral. Aj keď sa prebral oveľa skôr ako niekto bez základnej protilátky, stále mu to trvalo. Teraz bol, ale imúnny úplne. Dal som ampulku protilátky aj jemu a spoločne sme sledovali boj.

Sensei se ve chvíli dopadu útoku doslova a do písmene rozpadl na zrníčka písku, která spadla k zemi bez života. Kdo ví jak to vlastně udělal ale pravdou bylo, že právě tohle mu dopomohlo k tomu, aby jej nezasáhlo vůbec nic. Jakmile bylo po útoku, sensei se vyhrabal ze země, asi tak dva metry od celého dění. Zdálo se, že se celou dobu ve skutečnosti ukrýval v zemi. Na první pohled se chystal něco udělat, něco zjevně překvapivého ale byl přerušen. Vedle něj se objevil člověk, který rozhodně vypadal jako člen speciálních jednotek vesnice. Jejich rozhovor netrval nějak moc dlouho ale po tomto rozhovodu, se sensei netvářil nijak nadšeně.
"Budu Vás muset na chvíli opustit. Tohle jen tak nepočká. Zatím tu trénujte spolupráci." Hlesl než se rozběhl někam pryč. Bylo jasné že se muselo stát něco velkého, když jej to takhl evytrhlo. Jindy by svůj trénik dokončil nebo to nějak lépe objasnil ale to se nyní nestalo.

Yamamoto Karuzo / Yukidori

 Plánoval som presnú taktiku, ktorou by sme mohli obaja zaútočiť. Yachiruho poznám už nejaký ten piatok, takže som vedel predpokladať jeho pohyby a to, čo by som mohol podniknúť tak, aby som mu pomohol, ale pritom nezasiahol. Už som sa chystal zasiahnuť, keď sa z ničoho nič objavil ten chlapík zo špeciálnych. Na neho som nechcel priamo zaútočiť, takže som jednoducho nezasiahol. Po chvíli sa sensei ozval... Vraj musí odísť. "Čože? Uprostred boja? A to si myslíte, že uprostred reálneho boja vám to prejde?" Rozkrikoval sa Yukidori, akoby sa stalo niečo extra vážne. "Pokoj. Nič sa nedeje. Veď sensei pracuje na úrade, takže je pochopiteľné, že má aj iné povinnosti, ako sa tu s nami hrať." Následne niekam odbehol. Vymenili sme si s Yachiruom pohľady. "Podľa mňa sa Tsukikage rozliala káva na nejaké papiere, alebo sa deje niečo zlé. Ale to je jedno. Ten sa dnes už nevráti." pozrel som sa do neba. "Tak čo teda spravíme? Skúsime nacvičiť nejaké spoločné Combo?"

1.

Opět se vše odehrálo rychle, a jen těžko to lze popsat. Zničehonic, dříve, než by kterýkoliv z geninů, mohl stihnout, začali ze země vyrůstat stromy. Byli ale velmi zvláštní. Nejen, že šlehali větvemi, ony se navíc sami pohybovali. Běhm chvíle jedna mocná větev, ze statnějšího stromu zezadu uhodila Yachiru a ten odlétěl do úctyhodné vzdálenosti dál. Ještě než dopadl, začali ze země vyrůstat šlahouny, jenž uchopili Yamamota a stáhli ho pod zem. Na to se všechny stromy rozpadli na piliny.

Yamamoto Karuzo přemístěn do: https://tenshi.slovakforum.net/t587-topic#6587

Na cvičiště dorazila žena. Na první pohled by si jí kde kdo spletl i s vesničanem. Stoupla si prosti Yachirovi a na chvíli se tvářila dosti zamyšleně. "Alespoň někdo zůstal..." Pronesla polohlasně a více méně jenom pro sebe. "Mám vzkaz od vašeho senseie. Nevrátí se do chvíle, než se vyřeší ...jisté záležitosti." Oznámila . Mladík mohl tušit, co se myslí těmito záležitostmi. Stalo se totiž něco dosti divného a byla by pitomost, kdyby o tom Kage nebo někdo nevěděl. Muselo být jasné že už nyní se hledal způsob, jak celou věc napravit.
"Takže, jsem tu abych se ujala tvého tréninku." Oznámila mu rozhodně. Avšak ani trochu se netvářila nadšeně. Bylo jasné proč asi. Zabývat se tréninkem v této situaci, bylo dost proti srsti kde komu.

Stál na vrchu jedného stromu a čakal. Sledoval nebo a vychutnával si vzduch ktorý prúdil jeho nosom. Rozprestrel ruky a zavrel oči. Keď ich otvoril tak sa začudoval, videl Kumogakure no sato. Všetkých tých ľudí čo tam žili, ako chodili okolo neho. Videl tam svoju rodinu, malého bračeka ktorý pobehoval z miesta na miesto. Ustráchaných rodičov ktorý ho naháňali a strážili ho, za nimi išiel malý chlapec, Takuya. Nikto ho neriešil, bol odkázaný sám na seba. Pri tejto predstave sa na Takuyovej tváry objavil nenávistný pohľad ktorý ho prenasledoval už dlho. Zrazu všetci zmizli, miesto ľudí bol všade oheň. Ľadoví muži útočili na ich klan, po jednej z silnejších vĺn nepriateľov sa vybralo päťdesiat silných, mladých a skúsených ninjov ktorý opustili toto miesto v nádeji aby sa línia klanu Chikori udržala najďalej. Medzi nimi bol aj Takuya. Po minúte ich odletu došla jednému senzibilovy správa že klan padol. Ďalšia myšlienka sa mu vybavila na prieskumnej misii, videl to, videl presne to ako šľapali na ten veľký kopec. Keď videli ako celá jedna jednotka bola zničená ľadovými príšerami ktoré nepotrebovali teplo, jedlo, vodu ani žiadne iné veci. Už to ďalej nemohol sledovať, tentokrát otvoril oči skutočného sveta a naštvane zakričal. Z rúk mu vyleteli štyri malé vtáčiky ktoré sa okamžite zväčšili a narazili do zeme. Ozval sa veľký výbuch ktorý v zemi vytvoril kráter. Kľakol si a začal sa smiať. Tichým hlasom si hovoril. Čo je tento svet? Prečo by mali existovať ľudia ako sú oni? Čo bolo mojim poslaním? Poslaním mojej rodiny, môjho brata?!

Kyoshi

Cestou tu som zbadal Takuyu. Stál na strome a mal zatvorené oči. Asi ešte nezistil že som tu. Pomaličky som sa priblížil k nemu zozadu. Zrazu zakričal a započul som výbuchy. Takže výbušné techniky, ha? Stál som na zemi asi 5 metrov za ním. Započul som ho, ako si potichu kládol filozofické otázky. Nechcel som ho nechať dlho čakať a tak som vyskočil na ten istý konár, na ktorom stál. Nepozeral som sa naňho ale niekde do diaľky predo mnou. "Takže aj človek ako si ty si dokáže klásť takéto otázky? Odpovede na tie otázky by si mal vedieť, keby si sa nad tým zamýšľal trošku skôr. Neviem čo sa ti v minulosti stalo, ale buď rád že aspoň si ju pamätáš, nech už je hocijaká. Vieš, také šťastie veľa ľudí nemá." Usmial som sa, no stále som naň nepozrel.

Svojimi citovými výlevmi prestal vnímať okolie a tak sa jeho členovi tímu podarilo dostať za jeho chrbát. Aká hanba. Otočil hlavu nabok pričom sa naňho tiež nepozrel. Človek ako ja? Každý človek má predsa slabosti, moje sú jasné. Nepovedal by som, minulosť je vec ktorá ti dokáže pekne zahmlieť mozog a spôsobiť veľké problémy. O týchto veciach ale s tebou nemám záujem rozprávať, sme tu kvôli nášmu súboju. Povedal a otočil sa. Kyoshi ucítil ako sa mu okolo nohy ovinul veľký biely had. Ten vyšiel spod konára na ktorom stál. Vďaka lístiu bol nádherne schovaný. Prvá základná chyba, nelez protivníkovy na jeho územie pokiaľ ho nechceš v rýchlosti zabiť. Spravil salto vzad a dopadol prudko na zem. Urobil pečať a usmial sa. Druhá základná chyba.. nenechať sa zabiť. Had začal vyžarovať svetlú farbu až vybuchol. Veľký výbuch otriasol celým stromom. Dúfam že toto nikto nezbadal..nechcem aby mi tu behali ľudia..

Kyoshi

"Takže sa bojíš vlastnej minulosti, hmm?" hneď ako som to dopovedal som sa usmial a ten had vybuchol. Po výbuchu zletelo zo stromu iba jedno veľké poleno. Čiže si to tu pekne pripravil. Hmmm, tipujem že tu toho bude poskrývané viac. Ale to som teraz neriešil. Bol som skrytý na strome asi tak dobrých 20-30 metrov od neho. Na tento útok mi bude treba veľa sily. Preletieť do sekundy takú vzdialenosť bude drina. Do jednej ruky som chytil meč a do do druhej kunai s výbušným papierikom a hodil som ho do vzduchu. Po chvíľke som papierik odpálil a vo vzduchu nad ním nastal výbuch. Okamžite som sa z celej sily odrazil od stromu, trochu to zaprašťalo no ten výbuch by to mal pokryť, do sekundy som som bol meter od neho, zelektrizoval som meč a švihol som ním sme rom na jeho krk.

Kyoshi

"Tretia základná chyba. Nemysli si že sa usmeješ, niečo vybuchne a tvoj protivník umrie." Videl som že, ho môj útok prekvapil, no nestačilo to. Všimol som si že na mňa začali nalietavať tie všivavé ílové zvieratká. Čo teraz spravím? Ak niečo rýchlo nespravím vybuchnem do luftu. Počkať, nie je to náhodou element zeme? V tom prípade by som ich mohol elektrinou deaktivovať alebo niečo také. Nič iné mi neostáva. Musím to skúsiť. O chvíľu bolo počuť hlasný rev. Z môjho tela začali naokolo vznikať veľké výboje elektriny, ktoré šľahali na 10 metrov. Trochu ma to zabolelo, no nevšímal som si to. Nevšímal som si ani vtáky, ktoré už boli nebezpečne blízko. Skočil som smerom k Takuyovi, asi takých 15 metrov pred ním som hodil shurikeny okolo neho, aby nemohol utiecť a presne naňho som hodil môj meč, ktorý sa naň rýchlo rútil hrotom dopredu.

Žena, jenž si odchytla Yachira, se jen trochu pousmála i když neviděla žádný důvod k tomu aby něco takového vůbec dělala. Když se nakonec přeci jen optal na to, kdo vlastně je, nezdálo se ani, že by to s ní cokoliv dělalo." Myslíš si že Kage o ničem neví?! To si myslíš?" Pronesla dost vážným hlasem a sjela jej pohledem, který jasně naznačoval ten malý fakt, že ani nedovede pochopit jak jej něco takového mohlo napadnout. "Kage ví naprosto všechno. Vím že tu nejsi dlouho ale měl by sis uvědomit několik věcí. My naše lidi neopouštíme jasné?!" Sykla po něm už trochu nepříjemným tónem a promnula si čelo. V tu jedinou chvíli jako kdyby se opět trochu uklidnila  a na jejím obličeji se zjevil malý druh úsměvu.
"Moje jméno je Tamiko..."Představila se mu. Nikdo by však od ní nemohl čekat žádné úklony nebo tak něco. Ne, spíše připomínala nějakého vojáka, který se rozhodl splnit rozkaz, ať se to někomu líbí nebo ne.

Nedělala nic, když se ozvaly ty výbuchy. Jako kdyby předem věděla, že se zase vrátí což se nakonec i stalo. Stála dost klidně, takže by to mohlo kohokoliv rozčílit ale zjevně si to ani sama moc neuvědomovala. Když se vrátil, trochu pozvedla svoje obočí. "Moc toho zatím nevíme.."Zakroutila hlavou a povzdychla si. Že by nakonec přeci jen dovedla projevit nějaký ten soucit, který s eu ní zdál od prvního pohledu jako něco naprosto nemožného? "Vím ale, že se to netýkalo jen tvého kamaráda."Kývla hlavou. "O ohnivé vůli mi nemusíš vyprávět vůbec nic..."pronesla mile a vyhrnula si rukáv svého trika, kde se nesl znak ANBU jednotek, které pocházeli přímo z Konohy." Já vím moc dobře, jak se lidé v Konohagakure chovali." Pronesla jako menší poznámku. "Takže, ty jej chceš najít na vlastní pěst. To je milé a jeho by to jistě potěšilo avšak..." Na chvíli se odmlčela. "Před tím než to uděláš by jsi měl trénovat. Yamamoto by asi nebyl vděčný za tvojí mrtvolu. Možná jsi dobrý, o tom si nedovlím pochybovat ale věř mi...ty potřebuješ zesílit." Upozornila jej a založila si svoje ruce na hrudníku. Kdo ví, proč se vlastně tvářila tak chladně. Bylo to snad tím, čím si prošla v minulosti? Přeci jen, podle toho znaku na rameni patřila kdysy k elitním jednotkám vesnice. Takže bylo dost pravděpodobné že byla i u toho, když vesnice nenávratně padla.

Nezdálo se, že by jeho čin jí nějak, jakkoliv donutil odtáhnout svoje oči. Jako kdyby jej pozorovala s jistým druhem zájmu. Nehnula však ani prstem, když se snažil zašívat si svojí ránu. Spíše na něj hleděla s jistým druhem zájmu, což u ní nebylo moc obvyklé.
"Takže, čím by jsi chtěl začít. Máš nějakou představu o tom, co se chceš naučit?" Optala se jej docela v klidu, jako kdyby se kolem nich nedělo vůbec nic co by stálo za její pozornost. Ten malý fakt, že on je z jednotek Washi jí snad trochu překvpail ale nedávala to na sobě znát. Ať už k tomu mohla mít jakýkoliv důvod.