Tréninkové prostory

Kyoshi

Tomu netopierovi som sa vyhol, nech si už s ním robí čo chce, aj tak ho neodbachne, vybral som si posledný výbušný papierik a nalepil som ho na chrbát meča. Spojil som 6 elektrických gúľ na ruke a rozbehol som sa oproti nemu. Vybral som aj posledné kunaie z môjho vrecúška a hodil som ich nad neho tak aby nemohol vyskočiť hore do hociakého uhla. Elektrickú guľu som hodil od napravo od neho aby to buchlo a on by nemohol ísť doľava. Meč som hodil trošku naľavo od neho čepeľou smerom ku nemu. A sám som sa rozbehol 45 stupňov doprava. Keď by sa snažil vyskočiť, sejmú ho kunaie, keby šiel doľava dostal by to rovno elektrickou guľou do tela. O chvíľu bude meč vedľa neho a ja môžem papierik odpáliť. Tým pádom meč bude letieť čepeľou rovno na neho. A keď pôjde dopredu, naberiem ho reťazou, meč preletí okolo nás a ja ho reťazou obviažem. A do rezervy mám ešte jednu elektrickú guľu keby to náhodou prežil alebo sa z toho vyvliekol. Blesky zo mňa už nešľahali ale elektrinu som stále udržiaval v reťazi a meči. Bolo to iba málo voltov, keď ho chytím do reťazí tak to zväčším. Meč už bol vedľa neho a guľa takmer dorazila na zem. V tej chvíli som sa usmial a odpálil papierik. "Ako sa vyvlečieš z tohto ha?"

Takuya sa rozbehol priamo a bol chytení do Kyoshiho plánu, nevenoval však pozornosť okoliu. Keď doň Kyoshi vpustil elektrický výboj tak len Takuya padol na kolená. Kľačal, bol paralyzovaný. Vtedy však Kyoshi ucítil niečo bolestivé, ucítil v svojom bruchu kunai. Keď sa otočil tak si všimol Takuyu ktorý bol pár centimetrov nad ním vo vzduchu. Pravou rukou mu prilepil na chrbát veľkého výbušného jaštera a ruku hneď oddialil. Jeho telo sa zmenilo v íl. Toto všetko mohlo trvať tak tri sekundy. Katsu! Zreval, jašter aj klon začali svietiť až nakoniec vybuchli. Výbuch otriasol celým stromom. Pod stromom sa ozvalo ešte menší výbuch a ten zničil koreň stromu kvôli ktorému celý strom padol. Strom ešte padol na míny ktoré začali vybuchovať. Až vtedy zo zeme vyliezla dračia hlava z ktorej vyšiel originálny Takuya. Na tvári mal veľký úsmev. Takto.

Kyoshi

Namiesto Kyoshiho tela tam opäť ostalo iba zhorené poleno. Ten kunai zozadu som fakt nečakal, a tak som ho tam stále mal. Vytiahol som ho z môjho chrbtu a cítil som ako mi po chrbte tečie teplá krv. Stál som na strome za Takuyou. Tie míny ešte stále vybuchovali a tie mi dávali šancu priblížiť sa ku nemu nenápadne. Vyrútil som sa na Takuyu zozadu, hodil po ňom poslednú elektrickú guľu, ktorá by ho mala iba na pár sekúnd paralyzovať a pripravil som si kunai a meč. Keď sa mi to podarí tak ho kunaiom zapichnem do chrbta, chytím ho, naďalej ho budem paralyzovať elektrinou, hodím ho na zem a priložím meč k jeho krku. (Tou časťou kde je vyrezaný polkruh.)

Kyoshi 

Toho muža som vôbec nečakal a tak som sa ani nenazdal a skončil na zemi. Pozrel som sa hore na toho muža a chvíľu som si ho obzeral. Nakoniec som sa postavil, zapichol meč do zeme oprel sa o neho a počúval som ho, hoci som na karhanie vôbec nemal náladu. "A čo keby ste sa nám predstavili trošku viac, čo vy na to Sensei? Jediné čo o vás vieme je meno. Aspoň nám dáte príklad čo by sme vám mali hovoriť. Týmto sa môžete aj opýtať čo chcete, lebo pochopiteľne budeme opakovať tú istú osnovu, akú použijete vy." povedal som a pozrel som sa mu do očí pohľadom, ktorý naznačoval, že ja rozhodne prvý ísť nebudem.

Ja som si sám povolil ničenie tohto priestoru. Povedal drzo a sarkasticky. Nepotreboval od nikoho povolenie aby mohol bojovať. Pomaly sa postavil na nohy a oprášil sa. Pravú ruku si vložil do kapsy a pomaly sa pobral na miesto kde mal svoje zlomené tanto. Zodvihol ho a trošku smutne sa naň pozrel. Vložil ho do brachne a vrátil sa na miesto. Po ceste ešte zahodil už neužitočný íl ktorý bol zelektrizovaný. Nemali by sme byť traja? Opýtal sa a potom mlčal.

Jinpachi Kira

Sensei se jen trochu pousmál a hned na to si tiše povzdychl. "No tak dobře. Mám rád dobré jídlo, mise při kterých jde všechno hladce a pořádek. Naopak nemám rád namyšlenost jiných lidí, nekázeň a přílišnou hlučnost. Taky bych mohl přidat zbytečné zmatkování..." Shrnul to a kouknul se na oba dva mladíky. Nejspíš ani netoužil vědět, co dovedou protože to celé viděl. Nebo spíše jejich boj a z toho se dalo kde co odvodit. " Mám pár snů a cílů ale to není nic pro vaše uši." pronesl s vtipem a potom jim pokynul, nechť se ujnou toho samého. "Ano, měli. A také budete, o to se neboj." pronesl směrem k Chikorimu trochu optimisticky.

Sekai Mizuki Maitsuki

Cesta od kanceláře jí trvala neuvěřitelně dlouho, plazila se jak šnek. Také bylo odpoledne a i když se schovávala pod své paraple jak nejvíce mohla, slunce ji všude pronásledovalo. Díky své alergii propšíkala skoro celou cestu na cvičiště, nos měla narudlý a vypadala, jako kdyby právě vstala z postele s horečkou. "Sakra... Musím se dát trochu do kupy." Povzdechla si a kousek před cvičištěm se zastavila. Otřela si obličej do kapesníku, pečlivě si upravila bílé prameny vlasů a zhluboka se nadechla... A znovu pšíkla. "Nesnáším slunce." Procedila skrz zuby a nasadila takový nepříjemný ukřivděný výraz. Došla takhle na cvičiště a zvědavě vykoukla z pod paraple na přítomné lidi. Aspoň seinsei tu stále byl, ten jí chápe. "Ah jo... Lidi a trénování přes den, vražedná kombinace." povzdechla si a ujistila se, že má stále v kapse svitek "od" Kage. "Stačí to dnes překousnout a pak můžu strávit hodiny a hodiny nad tím svitkem. To za to stojí ne?" Povzbudila se. Všichni se zdáli zaneprázdnění, tím co dělali, ať už dělali cokoliv. Nechtěla na sebe nijak moc upozorňovat a tak si jen zdvořile odkašlala. "Ehm..." A schovala se zase víc zpátky pod paraple. Všichni nemusí hned vidět ten znak na čele.

Kyoshi

Keď začal sensei hovoriť, vytiahol som si obväz, vyhrnul som si vrchnú časť oblečenia a začal si obväzovať chrbát. Tá krv ma už proste štvala. Popritom som počúval každé jedno senseiove slovo. Pfff, ako si to uľahčil, že vraj nie pre naše uši. Keď začal hovoriť Takuya, takmer všetka moja pozornosť prešla na ošetrovanie môjho chrbta. Počul som to čo som si myslel že bude hovoriť. Proste: Volám sa Takuya blá blá blá *BUM* (Tss, pekne sa predvádzaš) mám rád silných spoločníkov blá blá blá nikomu neveriť blá blá blá špeciálne jednotky blá blá blá detonácie blá blá blá nemám rád slabých ľudí, atď. Na toto som fakt nemal náladu. Prišiel rad na mňa a tak som spustil. "Volám sa Kyoshi. Moje druhé meno sa nedozviete, lebo ho ani sám neviem. Ani sám neviem čo mám rád a čo nie, keďže si takmer nič nepamätám ale jedno už viem iste." Skončil som s ošetrovaním a pozrel som sa na Takuyu. "Nemám rád keď mi niekto zapichne kunai do chrbta. A mojím aktuálnym cieľom je zistiť kto vlastne som." Započul som zakašľanie a okamžite som vytiahol meč zo zeme otočil sa a ostal som stáť v bojovom postoji. Len dievča. Otočil som sa k senseiovi a spýtal sa. "Kto je to?"

Sekai Mizuki Maitsuki

"To už je jedno. Každopádně díky za radu, mám ten svitek." Poklepala si lehce na pouzdro u pasu a poukazovala na situaci pár dní zpátky, kdy byl právě on, kdo ji poradil, jak ho získat. "Ještě jsem neměla čas se na to podívat... Ale počkalo to celej život, jeden den se už nic nestane." Ušklíbla se. Postavila se blíže k němu a ještě jednou si ty dva prohlédla. Nerada soudila lidi podle vzhledu, tak si prostě jen řekla, že vypadají v pohodě. Rozhodně lépe než ona teď. Když je sensei představil, lehce se k nim uklonila v pozdrav a zamumlala něco nesrozumitelného. Mohlo se zdát, že prostě jen mluvila tiše, ale on to ani nebyl jazyk, kterému by mohli rozumět. Ne, že by ona sama jemu rozuměla. Věděla jen tak, že je to pozdrav z odkazem matky, jisté požehnání. "Já osobně nevidím důvod jít někomu po krku." Pokrčila nad tím rameny. Proč by to asi dělala? Vždyť je sotva zná. A na úplné pitomce nevypadali.

Pozorne sledoval Sekai a počúval jej slová. Robil si akúsi analýzu, bol v tom dobrý, vďaka dlhoročným skúsenostiam psychológie vedel zistiť povahu a schopnosti. Volám sa Takuya Chikori, teší ma. Povedal s menším úsmevom a uklonil sa. Možno sa choval protivne k chalanom no k dievčatám toto nevedel. Na senseiove slová sa len pousmial. Menšie štengrovanie a testovanie svojich síl nič nezničí nie? Vtedy sa otočil a pozrel sa na zničený park na ktorom ešte boli nejaké míny. Alebo aj.. zničí? Povedal mrzuto a chytil sa za hlavu. Chcel poznať silu Sekai, no nechcel na ňu útočiť, duplom nie keď videl čo spravil teraz s Kyoshim.

Jinpachi Kira

Muž se na chvíli koukal na svoje studenty a pak opět stočil avojí hlavu k Sekai. "No, rád jsem pomohl. Ostatně, k čemu jinému bych tu měl být." prohodil vcelku vlídně a následně zaměřil svoje oči na oblohu.  Bylo fajn, alespoň pro některé, že slunce pomalu mizelo za obzorem a tak přicházela na řadu tma a noc. Jinpachi si byl nejspíše vědom, že některým to příjde vhod. "No, myslím že by jsi se neměl zaobírat tím, co jste už provedli. Ale, kdyby se vám přeci jen zachtělo něco podobného zopakovat, ocenil bych kdyby to bylo mimo vesnici." Pronesla docela vážně. Nebylo se ani čemu divit. Pro někoho, kdo Jinpachiho neznal, mohli být jeho změny v chování poměrně zvláštní ba dokonce až podivné. 
"Některé věci se budete muset nejspíš naučit za pochodu. V některých případech budete muset zkousnout, v jaké hodině budou tréninky probíhat. Ale, aby jste neřekli, že jsem necita, tréninky budou pokaždé jinak, tak jak zvolím já." Kdo ví na co tím narážel no nepochyboval o tom, že to brzy pochopí.

Sekai Mizuki Maitsuki

Rozhlédla se okolo. "No dobře, možná jsou to přeci jen trochu... pitomci." povzdechla si. Jelikož si prohlížela okolí, nevšimla si hned, že se k ní Kyoshi přiblížil. Když její paraple nadzvedl a jí se dostalo sluneční světlo do obličeje, vylekaně vykřikla a vlepila mu jednu paraplem po obličeji... samozřejmě reflexivně. "Teda... Eh, pardon. Jen jsem se lekla. Řekněme, že špatně snáším sluníčko." Omluvně se na něj usmála a raději se podívala na senseie. Asi v komunikaci s lidmi zklamala na celé čáře. Ale neměla to štěstí jich moc za život poznat. "Snad se na to zapomene." Povzdechla si znovu. Slunce začínalo pomalu zapadat a ona cítila, jak jí začíná být přeci jen o něco příjemněji. Dovolila si pomalu paraple odložit a s jistým poděkováním v očích kývla senseieovi. Bude muset zvládnout slunce stejně jako její  týmoví parťáci noc. Třeba časem i ti dva pochopí... jak to je.

Takuya ucítil mierny závoj vzduchu ktorý preletel jeho telom. Keď sa pozrel na nebesia tak si všimol že sa blížila noc. Mraky vychádzali a slnka sa odobralo na svoj spánok. Na senseiove slová nereagoval, bolo mu prakticky jedno kedy budú tréningy. Keď si Sekai odložila svoj dáždniček tak sa pousmial. Veľký mesiac na jej čele mu prezradil viacej než potreboval. Toto ešte bude zaujímavé. Ešte raz sa pozrel na mesiac, niečo sa mu ale nezdalo v pohode. Jeho motorika začala slabnúť, keď sa opäť pozrel na svoj tím tak sa zdesil. Videl ich všetkých mŕtvych. Začal dychčať a chytil si tvár tak aby si to nikto nevšimol. Rýchlo sa otočil oproti nim a potom sa cez prsty pozrel na svoju ruku. Videl na nej krv svojich bývalých spoločníkov. Tí stáli asi o desať metrov a sledovali ho.Toto nieje možné.. zomreli ste..! Zakričal si v svojej mysli. Vo veľkej rýchlosti vytasil svoje rozseknuté tanto a zabodol si ho do ruky. Krv vystrekla a začala pomaličky stekať po jeho dlani smerom na zem. Padol na kolená a pozrel sa na zem, z nej sa vynorilo dievča. Keď ju Takuya videl tak sa tváril ešte vydesenejšie, ešte silnejšie zatlačil do tanta ktoré sa mu prerazilo cez dlaň. Dievča zmizlo a sním aj celé toto šialenstvo ktoré prebiehalo v jeho mozgu. Bol si predurčený aby si zabíjal, tak na to nezabúdaj Takuya, nie si nič iného ako ochranca svojho brata ktorý musí prežiť pre dobro celej Kumogakure no sato, rozumieš tomu chlapče? V hlave sa mu premietala spomienka s Raikagem. Z jeho plášťa mu na zem padla maska a znak jeho bývalej jednotky. Pomaličky si vytiahol tanto z ruky a vrátil ho do pochvy. Znak chytil pričom sa mu roztriasla ruka. Malá slza mu vypadla a roztiekla sa na znaku. Schoval si ho do plášťu, masku si nasadil polovične na tvár. Až potom sa otočil a pristúpil opäť k tímu. Neprehovoril ani slovo, jeho ruka stále krvácala preto si ju schoval do plášťa kde si ju obviazal bandážou. Oči bola ducha prázdne, pozeral sa len na zem.

Kyoshi

Rýchlo letiaci dáždnik ma udrel do xichtu, trochu som sa zatackal a dal si trošku odstup od Sekai. "Nie... Mne prepáč, je to moja vina." Pošúchal som sa po líci a v duchu som sa zasmial. Tá moja zvedavosť ma raz zabije. Dáždnik po xichte nebude asi posledná vec čo sa mi pre moju zvedavosť stane. Otočil som sa k Takuyovi a chcel som sa ho niečo opýtať no všimol som si ako si zapichol tanto do ruky a tak mi otázka vypadla z pamäti. Veľmi ma ten jeho akt neprekvapoval. "Ak sa ešte raz aspoň len pokúsiš si to svoje maličké tanto zapichnúť do ruky, tak ti tú ruku osobne odseknem. Masochistu v tíme nepotrebujem." Otočil som sa k senseiovi a pozrel som sa naň pohľadom, ktorý za mňa hovoril, že to myslím zo srandy. "Mimochodom, kedy bude prvý tréning?"

Sensei chtěl evidentně něco říct ale trochu se zarazil, když viděl počínání jednoho ze svých studentů. Kdo ví, co se mu v tu chvíli prohnalo hlavou no neřekl ani jedno slovo. Když viděl jak si jeden z jeho studentů doslova a do písmene probodnul ruku. Zajímavé. Skutečně. Nemůže mi do týmu dám jednou někoho naprosto normálního? Optal se v duchu sám sebe ale jinak to nahlas nijak nekomentoval. Jen mu trochu cukly koutky. Jakmile padla otázka na to, kdy se bude konat první trénink, ještě chvíli naprosto mlčel. Snad se na chvíli kouknul na Sekai. "První trénink...." Zopakoval jako kdyby byl duchem nepřítomen a následně na to svojí tvář natočil k obloze. "Řekněme, že zítra večer. Dám Vám nějaký čas, aby jste se mezi sebou lépe poznali. Zítra tedy očekávám, že spolu budete alespoň trochu spolupracovat." Pronesl docela vážně a následně si vložil svoje ruce do kapec.


Tamiko tam jen tak stála a občas jenom kývla hlavou. Když jí oznámil, že celý trénink zvládne sám, zatvářila se skoro až spokojeně. Jako kdyby jí na téhle skutečnosti něco neuvěřitelně těšilo. Snad proto se přesunula k nejbližšímu stromu o jehož kmen se opřela zády a poněkud přivřela svoje oči. POzorovala jej. Možná to byla jenom její vlastní zvědavost. I když tenhle kluk, měl svého senseie jen krátkou dobu, stejně jako jeho parťák, museli tihle dva na svého senseie udělat nějaký dojem. Ještě se jí nestalo aby viděla ten výraz v obličeji, který viděla u muže, jenž je měl na starosti. Ano, jak se zdálo, zmizení jednoho z nich se jej skutečně dotklo. Jakmile mladík požádal přeci jenom o pomoc, musela se doširoka pousmát. Netrvalo to dlouho a vedle ní postávali tři klony, které byly odhodlané poslechnout její rozkazy. Ona však už neuhnula ani prstem. Jen její zvědavost byla ještě stále na místě, jako připomínka toho, že je ještě stále normálním člověkem.

Sekai Mizuki Maitsuki

Raději mlčela. Ještě pořád si o těch dvou nechtěla udělat špatný názor, ale aspoň jeden z nich tomu byl blízko. Když padla otázka na trénink, všimla si, že se sensei na malou chvíli podíval jejím směrem. "Zítra večer, fajn. Tak to budu aspoň v pohodě na "seznamování"." povzdechla si a otřásla se. Neměla moc dobrý pocit z myšlenky, že se má s někým seznámit a spolupracovat s ním. Ne tedy, že by nechtěla, ale předchozí zkušenosti ji našeptávaly, že to určitě nedopadne dobře a jako vždy se něco zvrtne. "No, musím se snažit... Snad to nějak půjde."

//: Ospravedlňujem sa za neaktivitu, nevedel som sa donútiť k postu .

Yachiru Kayoko

Usmial sa hneď ako uvidel tie klony. Bol pripravený Nerobil to len pre seba, robil to aj pre ochranu svojich blízkych a hlavne pre záchranu Yamamota. Záchrana je teraz pre neho hlavný cieľ. Aj keď vôbec nevie čo sa s Yamamotom stalo, bude po ňom pátrať. No najprv musí získať viac síl nato, aby ho dokázal zachrániť keď ho náhodou nájde. Plus sa blížia Chuuninské skúšky a na tie taktiež musí byť pripravený najviac ako to pôjde. Postup na hodnosť Chuunina je pre neho obrovské víťazstvo a on je rozhodnutý ho dosiahnuť. Odskočil nabok a počkal kým klony pristúpia ku nemu. Všetky tri si poriadne prezrel a nakoniec ku ním prikročil. "Takže, keďže ste boli vytvorený na pomoc pri mojom tréningu, musím si najprv vyskúšať či somnou vôbec dokážete držať krok." Popukal si krk a usmial sa. V tom sa rozbehol najrýchlejšie ako len vedel. Jeho pohyby boli bleskurýchle a veľmi ťažko sa dali stíhať očami. Yachiru bežal okolo nich a zo všetkých strán začal hádzať kunaie a shurikeny. "Toto je len zahrievacie kolo...Menší tréning pred novou technikou."  Povedal a v tom sa odrazil vo vzduchu. Keďže rozvíril prach a následne veľmi rýchlo vyskočil, nemali si ako všimnúť že už v tom prachu nieje.